Unikátní dílo italské renesance

Toskánský (pravděpodobně sienský) sochař konce 14. století – Polopostava ženy (světice ?), polychromované dřevo, výška 72 cm, vzadu opracováno, uvnitř částečně vyhloubeno

Konvolut italského středověkého a renesančního sochařství v českých státních a soukromých sbírkách je poměrně komorní. Dřevěná polopostava světice (?) z pražské soukromé sbírky patří k vrcholným dílům tohoto souboru a i v evropském kontextu má tato socha vysokou galerijní hodnotu. Jedná se o toskánskou práci, s největší pravděpodobností o dílo některého ze sienských sochařských ateliérů. V Sieně měla totiž práce s dřevem jako sochařským materiálem dlouhou a rozvinutou tradici a také výtvarné vazby sochy z pražské sbírky k dílům vyšlým ze sienského uměleckého prostředí tomu napovídají.

Vrcholnou etapu sienského sochařství ve dřevě představují polychromované práce 14. a 15. století. Jemnou řezbou i obličejovou typikou jsou však díla tohoto období natolik těsně stylově vázaná propracovanou sienskou řezbářskou tradicí, že je často obtížné detailněji určit dataci té které sienské sochy. Autor sochy z pražské sbírky reaguje na starší linii sienského sochařství, kterou představuje například dřevěná figura P. Marie ze Zvěstování od Agostina di Giovanni (kolem 1285 – kolem 1347) (práce je z roku 1321, Pisa, Museo Nazionale di San Matteo), ale i na tvorbu mladšího sienského sochaře, jímž je Mariano d´ Agnolo Romanelli (činný 1376 – 1391). Dílo autora popisované sochy je sice výrazově jednodušší ve srovnání s tvorbou obou jmenovaných mistrů, ale nezapře jejich inspirativní vliv a obohacuje a rozšiřuje tak pohled na fenomén sienského sochařství.

Z odborného vyjádření PhDr. Jana Chlíbce, PhD., experta na italskou renesanční plastiku