Skvost českého biedermeieru

Na českém aukčním trhu bývají mezi množstvím velkých jmen také malá jména, nebo zdánlivě přehlédnutelná. O to víc potěší, když je získáte doslova za hubičku. Antonín Gareis starší (1793 – 1863) čeká stále na své objevení, protože je jedním z nejoriginálnějších reprezentantů evropského biedermeieru. Dal by se přirovnat k mnichovskému Carlu Spitzwegovi (1808 – 1885) možná i právě pro urputně roztomilý humor, který byl schopen vložit do svých obrázků. Žádný z českých malířů první poloviny 19. století nebyl tak originální a vtipný ve svých námětech. Známé jsou jeho litografické karikatury, které jsou významně zastoupeny v naší sbírce. Nemluvě o tom, že prošel nejprve školením v Drážďanech a Berlíně, kde se vyskytoval smysl pro žánrovou malbu mnohem dříve než u nás. Jako třicetiletý se zapsal na pražskou akademii k Josefu Berglerovi, v jehož škole pobyl však pouze jeden rok. Vytvářel drobné podobizny, miniatury a satirická díla. Jeho olejů je jak šafránu a v naší sbírce vlastníme dva plus řadu kreseb a grafických listů. Podstatněji se jeho tvorba předvedla v roce 2008 v Jízdárně Pražského hradu na výstavě Biedermeier – Umění a kultura v českých zemích 1814 – 1848. Za první republiky už Rudolf Ryšavý upozorňoval na časté záměny jeho díla s pracemi syna Antonína Gareise mladšího. Svou kvalitou malířství býval dokonce srovnáván s Quido Mánesem.

Tématem se stal komický okamžik, kdy si postarší muž pečlivě vkládá do klopy smaragdově sametového kabátce zlatou jehlici a v ruce drží zrcátko prohlížeje si přísně, leč nepochybně zálibně své elegantní gesto. Momentka karikující měšťácké sebevzhlížení byla jistě oblíbeným repertoárem vtipného komentáře každodenní zkušenosti, jak ji pro českou tradici založil už Josef Bergler ve svých četných leptech. Současný český trh s uměním vyžaduje známá jména, signované obrazy a přesto na mapě umění zůstává ještě dost důležitých spojovacích článků, bez nichž by nic velkého nemohlo existovat. Sběratel umění má stále šanci být mezi slepými jednookým králem a to není k zahození. Rudolf Ryšavý ve své, pro mne stále úžasné knize, kterou jsem objevil už v dětství – Jak jsem se stal obchodníkem s obrazy, píše: "Obchodník nebo umělecký historik musí nejprve umět odhadnout hodnotu. Jméno, třeba největší, neznamená nic, je-li dílo špatné."