Gulliverova cesta mezi skřítky

MAXMILIAN PIRNER (1854–1924)
Gulliver mezi skřítky
1910
olej, plátno
75,5 × 51,5 cm

Široce rozkročené dílo Maxmiliana Pirnera učinilo obrovský oblouk od doby, kdy byl inspirován romantickou notou Josefa Mánesa a Moritze von Schwind. Bytostný malíř filozofického ražení, navíc výrazný kolorista uplatňoval novátorské prvky, které v soudobém umění neměly v našem prostředí obdoby, což se například projevovalo užíváním zeleného reflexu. Jeho specifická symbolistní obsahovost osciluje mezi pohádkou, legendou a mýtem. To všechno z Pirnera činí jednu z dnes postupně doceňovaných osobností českého malířství přelomu 19. a 20. století. Vezmeme-li v úvahu, že v roce 1908 vystavuje naposledy v Krasoumné jednotě a pak se na příštích šestnáct let veřejně odmlčí, pak je nově získané dílo do našich sbírek výslednicí vyzrálé tvorby z období vnitřní a vědomé klauzury. A také je pravdou, že Pirnera, „mistra tajně slavného“, jak se o něm v nekrologu vyjádřil jeho žák Max Švabinský, objevujeme a doceňujeme stále a jaksi na pokračování. „V klimatu nevyhnutelné odloučenosti od soudobých směrodatných uměleckých proudů tvořil ještě o generaci mladší Jan Preisler,“ jak píše profesor Roman Prahl, jeden ze zastánců Pirnerova návratu do dějin českého výtvarného umění, který si dobře uvědomoval malířovo solitérní postavení. To vyplývalo zejména ze situace, jež byla narozdíl od Vídně více progresivní v nastupující mladé generaci, kterou paradoxně Pirner vychoval jako jeden z vlivných profesorů pražské malířské akademie a tato generace dravě revoltovala proti všemu, co ztělesňovalo konzervativní proudy. Díky svým odtažitým vlastnostem vylučujícím jeho zapojení do vnějšího společenského dění nesehrál Pirner roli jakou například zastával Gustav Klimt ve Vídni při založení Secese v roce 1898.

V pohádkové gulliverovské scéně spatřujeme monumentální řešení kompozice s obdivuhodně koncipovanou rytmizací secesní ornamentality vytvořenou na jedné straně pomocí idealizované architektury, která je v jakési přímé opozici k neskutečné figuře Gullivera, jehož z druhé strany provází fantaskně pojatá vegetace. Navíc barevná chromatika v prudkém střídání růžového a zeleného reflexu celý výjev umocňuje i s použitím zářivé oranžové. Právě první desetiletí dvacátého století, kdy Pirner byl již v dobrovolné izolaci svého ateliéru, vystřídal ve svém repertoáru ideí, reprezentovaných kdysi géniem, svět animálních pohádkových figur víl, princezen, draků a skřítků. Jeho dílo dospělo k proměně pudové a groteskní symboliky reprezentované silami přírody a bájně tajemné materie hluboce uložené v našem podvědomí. Možná Gulliver ztělesňuje pocity samotného Maxe Pirnera, stejně tak osamoceného v prostředí nově nastupující umělecké avantgardy.