Barwig a Metzner

Sochařskou kolekci obohatily dvě plastiky významných autorů spjatých s českým prostředím. Subtilní mramor provenienčně pochází ze sbírky prokuristy Živnostenské banky Bohuslava Duška, který byl známým sběratelem a většinu svých sbírek věnoval státu do Národní galerie, Národního muzea a Uměleckoprůmyslového muzea prostřednictvím své druhé ženy Hermíny.  Sběratelství se věnoval v hojné míře v kultivovaném prostředí první republiky. Nenápadná mramorová soška nadčasové linie z roku 1913 představující Madonu, která v rafinovaně traktované draperii drží své dítě je variantou k tzv. Malé madoně, kterou vlastní Národní galerie v Praze /inventární číslo P2116/.  Naše plastika se stává zajímavým protějškem k již dříve zakoupenému bronzovému Jezdci, který je modelem pro nerealizovaný pomník Německé kašny v Buenos Aires z roku 1910. Metzner náleží mezi nejvýznamnější sochaře z řad českých Němců, jeho vliv daleko přesáhl území Čech. Byl důležitou osobností Wiener Secession. V letech 1903–1906 a 1909 působil jako profesor vídeňské Uměleckoprůmyslové školy. Už na Světové výstavě v Paříži roku 1900 získal uznání za své modely v porcelánové berlínské manufaktuře. V Čechách představoval spojnici k tvorbě německého Adolfa Hildebrandta, ale i Georga Minneho, a sám se osobitě vyrovnával s vlivem Rodina a Maillola. Od roku 1906 se natrvalo vrátil do Berlína, kde si o pět let později vybudoval v Zehlendorfu vilu s velkým ateliérem. Podílel se na rozsáhlých sochařských zakázkách v architektuře a i když se rozsah jeho působnosti přirozeně soustředil na Německo a české země, měl úzký vliv na Gesellschaft zur Förderung der deutschen Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen a Moderní galerii, v jejichž radách dlouhá léta působil. V roce 1905 jej oslovil Josip Plečnik, pro jehož vídeňský dům Zacherl vytvořil sérii Atlantů. Pro Liberec navrhl monumentální kašnu, jejíž realizace se neobešla bez složitých peripetií. Roku 1908 dokončil plastiky na atiku pražské filiálky Vídeňské bankovní jednoty, kterou v pražské ulici Na Příkopě vybudoval architekt Josef Zasche. V kamenném vstupním portálu přízemí zde vytvořil dvojici maskulinních figur, jež mají velice blízko k obdobně řešené postavě z domu Rheingold v Berlíně. Dvojice z atiky bankovního domu se podobají čtyřem sochám přírodních živlů, realizovaných na vrcholu věže bruselského paláce Stoclet, který navrhoval Josef Hoffmann a na jehož bohaté interiérové i exteriérové výzdobě v duchu secesního „gesamtkunstwerku“ se podílela celá plejáda rakouských sochařů a malířů, jako například Gustav Klimt, Koloman Moser nebo Franz Barwig.

A právě Franz Barwig, kterého již máme zastoupeného dvěma plastikami – rozšiřuje naši kolekci o třetí – sochu Satyra vytvořenou v alabastru z roku 1910. Barwig se narodil na Moravě, ale v období svého tvůrčího vrcholu působil především ve Vídni. Nedávno mu připravil pozoruhodnou výstavu vídeňský Belvedere. Socha Satyra má variantu v držení vídeňské galerie Kolhammer a další se nyní objevila na aukci v Berlíně. Přesto je Barwigovo dílo půvabným dokladem evropské secese a symbolismu. Oba mramorové artefakty významně obohacují naši kolekci o díla umělců přelomu století.