Moriz MELZER

Z Čech pocházející Moriz Melzer byl starší, než generace expresionistů ve skupinách Der Blaue Reiter či Brücke. Jeho individualismus mu vysloužil vykázání z  Berliner Secession, následně se stal členem Neue Secession. Autorovy expresivní grafiky tiskly časopisy jako Aktion či Der Sturm. Významné německé galerie – mnichovská Hans Goltz a berlínská J. B. Neumann – mu uspořádaly v letech 1913 a 1918 velké výstavy. V té době byl jako čerstvý zakladatel Novembergruppe (spolu s Georgem Tappertem, Maxem Pechsteinem aj.) na vrcholu slávy.

Jeho tvorba vychází ještě ze secesní a symbolistní tělesnosti. Pro Melzera bylo klíčové poznání až arkadického idealismu Puvise de Chavannes či Maurice Denise. Později začal, jako každý dobrý virtuos, kterému realita je již těsná, abstrahovat. V roce 1912 vypukl mezi Beckmannem a Marcem spor o otázku preference mezi figurací a abstrakcí v umění. Melzer zaujal o dva roky později vyvážené stanovisko: „O co se snažím – Čisté umění – Komponovaný obraz – vnímatelná symfonie, báseň.“ (LEISTNER 2010, s. 199.) V českém prostředí bychom mohli srovnatelný protějšek nalézt u Aloise Bílka. Oba se nedokázali zbavit reality, u obou probleskla v jejich díle jiskra abstrakce. Melzer však směřoval k větší náboženské exaltaci. Hbitě obměňoval kubistické a futuristické techniky. V období první světové války hledal v duchu Tolstého kongeniální syntézu humanismu a křesťanství. V letech 1918–1925 se jeho dílo pohybovalo v konfliktu mezi figurálními a kubofuturistickými motivy. Od vnější geometrizace se později vrátil k předmětnosti. Melzer sice nezastával v německém umění postoje progesivní moderny, ale jeho výtvarný osud je zajímavou ukázkou solitérního přebývání uprostřed vlnobití modernistických radikálů.