Karel TEIGE

Literární kritik a teoretik umění, publicista, typograf a překladatel. Mnohostranně orientovaná osobnost – zasáhl do architektury, výtvarného umění, filmu, fotografie i literatury. Byl propagátorem avantgardních směrů (zejména v architektuře), jejich organizátor a teoretik. Ovlivnil surrealismus a vznik poetismu; programově usiloval nejen o estetický systém, ale o ucelenou životní filozofii. Pocházel ze vzdělané pražské rodiny. Vystudoval reálné gymnázium (1911–1919), po něm estetiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1919-1923). Poté se začal plně věnovat žurnalistice a literatuře. Od počátku 20. let se výrazně angažoval na politické levici, vstoupil do nově vzniklé KSČ a stal se jedním ze zakladatelů uměleckého svazu Devětsil. Byl členem Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925–1937), Levé fronty (1926–1936) a Svazu socialistických architektů (1929–1936). Zdroje, podstatu a záměry poetismu formuloval Teige v knihách Stavba a báseň (1927) a Svět, který se směje (1928). Cílem bylo vytváření předobrazu šťastného, harmonického a racionálního světa, ve kterém umění spontánně splývá se životem. V práci Svět, který voní (1928) nastínil z hlediska poetismu dějiny novodobé poezie. R. 1936 vyšel jeho Jarmark umění, který představuje výsledek mnohaletého zkoumání fenoménu moderního umění. Navázal a po celý život udržoval kontakty s představiteli uměleckého světa Francie (Charles Vildrac, Georges Duhamel, André Breton, Le Corbusier, Ilja Erenburg, Paul Éluard aj.). Proslavil se rovněž v oblasti knižního designu; typografii, v níž spojoval teorii o naprosté účelnosti s uměleckou prací, se věnoval teoreticky i prakticky. Upravil několik set knižních titulů, časopisů a plakátů. Po únoru 1948 byla řada jeho edičních projektů zastavena, on sám byl izolován a obviněn z trockismu a buržoazního kosmopolitismu. Zemřel na srdeční infarkt, několik dní před policejní prohlídkou, při které zmizela velká část rukopisů jeho rozsáhlého díla Fenomenologie moderního umění. Obě jeho životní partnerky, Jožka Nevařilová a Eva Ebertová spáchaly bezprostředně po jeho smrti sebevraždu.