Carlo DOLCI

Poslední představitel florentské barokní malby, který oproti římskému baroku, jež se snažilo zvládnout celou kompozici obrazu dynamickým rytmem, upřednostňoval postavy vyjadřující patetičnost vnitřních emocí, většinou situovaných na neutrálním neurčitém prostorovém pozadí. Dolci byl silně napojen na Guida Reniho. Přestože předčasně vyspěl a byl dán do učení v mladém věku k Jacopu Vignalimu, nebyl příliš plodným umělcem. Podle svého životopisce Baldinucciho mu trvalo týdny, než namaloval „jednu patu“ (!) Jeho pečlivá technika mu neumožňovala pracovat na rozsáhlých freskách. Zabýval se především sakrálními náměty, jeho díla jsou všeobecně menších rozměrů, přestože zhotovil také obrazy v životní velikosti. Často replikoval ty samé kompozice v několika verzích. 
Dolciho kreseb v českých sbírkách není mnoho. Jedna je doložena v kolekci Moravské galerie v Brně (inv. č. B 2050). Pochází ze sbírky Arnolda Skutezkého a představuje Hlavu řádové světice. Národní galerie v Praze nevlastní žádnou Dolciho práci. Donedávna byl v olomouckých sbírkách považován obraz Sv. Cecilie (inv. č. 3208) za autorovo dílo, což se ale později vyloučilo.